25.1.2019
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.4.2017, sp. sn. 25 Cdo 3556/2016, uvedl, že zemřel-li v době od 1.1.2014 poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před tímto datem, stávají se součástí pozůstalosti nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnit u soudu.
Paní S. H. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 13. 8. 2014 domáhala náhrady újmy na zdraví s odůvodněním, že byla zraněna při dopravní nehodě 9. 5. 2013, proto žádá bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „občanský zákoník“) ve výši 15 000 000 Kč v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Žalobkyně zemřela dne 20. 10. 2014, přičemž Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. 7 C 122/2014-45, rozhodl, že v řízení se na místo s dosavadní žalobkyní, paní S.H., pokračuje s jejím procesním nástupcem D. H., který podáním ze dne 5.3. 2015 navrhl, aby řízení pokračovalo, neboť byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 2015, č. j. 32 D 1348/2014-82, potvrzen jako jediný dědic původní žalobkyně, která zemřela v průběhu řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ztratila způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo pravomocně skončeno, a povaha věci v souladu s § 107 odst. 2 o.s.ř. umožňuje pokračovat s jejím univerzálním dědicem, jakožto právním nástupcem.
Žalovaná se proti tomuto rozhodnutí Obvodního soudu podala odvolání k Městskému soudu v Praze, který však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl totiž k závěru, že z § 1475 odst. 2 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vyplývá, že pozůstalost tvoří i práva vázaná výlučně na osobu zůstavitele, pokud byla zůstavitelem před jeho smrtí uplatněna žalobou u soudu. Právo na bolestné i náhradu za ztížení společenského uplatnění je právo vázané výlučně na osobu, avšak v projednávané věci uplatnila žalobkyně tato práva u soudu jako orgánu veřejné moci, a proto jsou součástí pozůstalosti. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že smrtí věřitele tato práva zanikají. Kromě toho se nároky z újmy na zdraví způsobené následkem dopravní nehody ze dne 9. 5. 2013 uplatňují přímo vůči pojistiteli škůdce podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a nejde tedy o nároky osobní povahy.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že formulovala otázku, zda v případě, že k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo v období do 31. 12. 2013, zatímco k úmrtí poškozeného po tomto datu se pro přechod práv vázaných výlučně na osobu zůstavitele použije dosavadní právní úprava, tj. zákon č. 40/1964 Sb., či úprava nová, tj. zákon č. 89/2013 Sb. Dále žalovaná pokládá otázku, zda v posuzovaném případě právo zemřelé poškozené na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění přechází na dědice, či nikoli. Podle žalované odvolací soud nesprávně vyložil § 2009 odst. 2 občanského zákoníku, neboť smrtí věřitele zaniká právo na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění a z podstaty věci je vyloučeno, aby se součástí pozůstalosti stalo zaniklé právo. Navrhl proto, aby bylo usnesení změněno tak, že se řízení zastavuje.
Nejvyšší soud ČR nejprve uvedl, že podle staré právní úpravy, vyjádřené v § 579 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění na dědice zásadně nepřecházely, a to ani pokud byly uplatněny u orgánu veřejné moci. Pokud jde o současnou právní úpravu, tedy úpravu podle nového občanského zákoníku po 1.1.2014, je namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě § 1475 odst. 2 občanského zákoníku, v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění.
Nejvyšší soud ČR tedy ohledně shora uvedeného uzavřel, že uplatnil-li poškozený za svého života u soudu nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 občanského zákoníku, tvoří tyto nároky podle zákona č. 89/2012 Sb. v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice.
